Stránky o Střední Asii

www.central-asia.su

Střední Asie
Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán,
Turkmenistán, Uzbekistán

\"Střední

\"Střední
Prosíme Vás, podpořte projekt
Hřiště v Balchaši: http://cesty.in/hřiště


\"Střední

Střední Asie

⇒ Vymezení oblasti a klimaticko-geografická charakteristika
⇒ Politické uspořádání do 19. století
⇒ Politické uspořádání v 19. století – ruské impérium
⇒ Zemědělská kolonizace Turkestánu

Zemědělská kolonizace Turkestánu

Společně s vojenským obsazením Turkestánu začala i jeho kolonizace ruským obyvatelstvem. Zatímco po vojenském obsazení nějakého území evropskými mocnostmi následovalo většinou budování pozic v obchodě a průmyslu, ruská kolonizace se vyznačovala masovým příchodem především ruských rolníků. Vzhledem k tomu, že tato kolonizace probíhala téměř zcela nahodile, bez propočtů plochy zemědělské půdy, která měla být k dispozici, a vůbec nezohledňovala potřeby místního obyvatelstva, začaly se objevovat mnohé problémy.
Počátek ruské kolonizace je spojován s příchodem prvních ruských imigrantů do Semirečenska. V období let 1847–1867 se přestěhovalo do oblasti Semirečije 15 tisíc ruských osídlenců a v letech 1868–1882 jich přišlo dalších 25 tisíc. Noví příchozí postupně osídlovali i oblasti kolem Syrdarji, Samarkandu, Fergany a Zakaspický kraj. Začátkem 20. století už bylo na území Turkestánu 326 ruských kolonií s celkovým počtem 248 500 obyvatel. Důvodem zvyšujícího se počtu ruských imigrantů byly i tíživé podmínky v Rusku, kde na mnohých místech panoval hlad.
I když místní správa podporovala rusifikaci oblasti, oprávněně se obávala vzniku nepokojů mezi místním obyvatelstvem a za udržení klidu byla zodpovědná právě ona. V době Kaufmanova gubernátorství centrální vláda nezasahovala do jeho umírněné osídlovací politiky. Kaufman nedovoloval novým příchozím osídlovat zemědělské území, ale umožňoval zabírat volnou půdu ve stepních částech Semirečenské oblasti. Zároveň zakázal místním obyvatelům prodávat půdu Evropanům (a tedy i Rusům). Z tohoto důvodu se za první dvě desetiletí ruské vlády v Turkestánu do oblasti přestěhovalo pouze 2 170 rolníků. Regulovat počet přistěhovalců však nemohla místní vláda sama – k tomu potřebovala podporu ústřední vlády. Počátkem 90. let 19. století směřovala kvůli hladomorům v centrálním Rusku vlna osídlenců i do Turkestánu. Z 15 000 příchozích rolníků se podařilo turkestánské vládě rozmístit pouze 2 000 osob a přidělit jim půdu místních obyvatel. Zbývající rolníci byli ve velmi špatném postavení a navíc přicházeli zcela neřízeně noví osídlenci. Místní správa přidělovala ruským rolníkům půdu místních obyvatel stále ve větším měřítku, což vzbuzovalo zcela pochopitelně u muslimského obyvatelstva nespokojené reakce.
Dalším problémem bylo i to, že mezi nově příchozími nebyli pouze rolníci, ale i nejrůznější dobrodruzi, kteří chtěli v Turkestánu bezpracně přijít ke snadnému zbohatnutí.
Noví osídlenci přílišné úspěchy v zemědělské činnosti ve srovnání s místním obyvatelstvem nezaznamenali. Místní rolníci měli mnohem větší zkušenosti s pěstováním plodin, které Rusové doma nepěstovali vůbec, nebo velmi málo – bavlnu, vinnou révu, ovoce. Situace vedla zcela samozřejmě k tomu, že poklesla produkce turkestánské bavlny, což velice brzy pocítily moskevské manufaktury. I z tohoto důvodu se ozývaly požadavky zabránit ruskému osídlování Turkestánského kraje. V roce 1896 byl vyhlášen zákaz vztahující se na oblast Semirečije a o rok později generální gubernátor svým oběžníkem rozšířil tento zákaz i na ostatní oblasti kraje. Přes tato opatření pokračovalo neřízené osídlování oblasti a turkestánská správa přijímala další opatření proti neoprávněnému zabírání půdy na úkor muslimských obyvatel.
Na drobné ruské rolníky měly velký vliv Stolypinovy reformy. Po revoluci v roce 1905 došlo v Rusku k odstranění občiny1
a občinového rovného užívání půdy. Ruská vláda vydala 9. 11. 1906 výnos, kterým se povoloval odchod z občiny. Stolypinův agrární zákon dovoloval získávat do soukromého vlastnictví všechny podíly občinové půdy, jejichž stálými uživateli byli rolníci. Cílem reformy bylo vytvořit na vesnicích ze staré vesnické občiny nezávislý stav soukromých sedláků při zachování velkostatků. Půda k výkupu pro finančně silnější subjekty na vsi byla proto brána ze společného obecního majetku – občiny. Kromě toho byly nejlepší občinové pozemky přeměněny na kulacké2 otruby (pozemky, které přešly do soukromého vlastnictví) a chutory (stejný pozemek, ale odděleně položený, s hospodářskými i obytnými budovami).
Carské vládě se nepodařilo zavést individuální vlastnictví všude – do začátku roku 1917 tvořily chutory a otruby asi desetinu rolnických usedlostí, především na severozápadě (v sousedství Pobaltí) a na jihu a jihovýchodě (jih Ukrajiny, Předkavkazsko, střední Povolží). V ostatních guberniích se udržela převážně občina.
Drobní a zároveň chudí rolníci v počtu 1 200 000 osob, kteří vystoupili z občiny, prodali asi 4 milióny děsjatin (1 děsjatina = 1,093 ha) přídělové půdy kulakům za značně snížené ceny. Vláda podnikla kroky, aby tyto „přebytečné“ rolníky přesídlila, ale tyto snahy nebyly příliš úspěšné – rolníci se z nových míst většinou vraceli zpět.
Ruští rolníci při hledání půdy často směřovali i do Střední Asie. Při osídlování této oblasti byla ve velmi tíživé situaci i místní správa, která musela stále vyvažovat protichůdné požadavky – na jedné straně zde byla snaha osídlit kraj ruským obyvatelstvem a na druhé udržet klid mezi místními muslimy. Protiklady se tedy nutně musely projevit i ve vztahu mezi místní a centrální vládou. Kromě snahy zvýšit početnost a vliv Rusů v Turkestánu chtěla ústřední ruská vláda přestěhováním rolníků zároveň vyřešit problém s nedostatkem půdy v evropské části Ruska. Tamější naprostý nedostatek půdy společně s informací o možnosti získat zdarma půdu v oblasti Uralu, na Sibiři a v Turkestánu zvyšoval přes všechna opatření úsilí rolníků o přestěhování. Do Turkestánu směřovali především Rusové z Voroněžské, Samarské a Saratovské gubernie, tedy z gubernií s nejúrodnějšími černozeměmi, které patřily zároveň i k nejdražším v celém Rusku.
Ústřední vláda společně s carem Mikulášem II. se příliš neohlížela na těžkosti turkestánské správy a usilovala o další rozšíření zemědělské kolonizace celého kraje. Vyhlásila Syrdarjinskou a Semirečenskou oblast za oblast vyčleněnou pro přesídlence a získání volné půdy svěřila úředníkům Přesídlovacího výboru, který spadal pod ministerstvo zemědělství.
Přesídlovací výbor se snažil zaevidovat nadbytečnou půdu místních obyvatel. Při této činnosti vyjadřovali úředníci názor, že místní obyvatelstvo za pomoci kaziů a bijů na sebe zapsalo větší množství země, než jaké ve skutečnosti obhospodařovalo. Nedostatek kvalitní půdy se stával stále hrozivějším. V roce 1907 psal vojenský gubernátor Semirečenské oblasti generálnímu gubernátorovi, že více než 20 000 neorganizovaných přesídlenců, většinou tuláků, čeká na přidělení půdy.
Místní obyvatelstvo bylo také velice nespokojeno s omezením vlastních pravomocí v oblasti hospodaření s půdou a s přesunem pravomocí na generální gubernátorství.
V prosinci 1910 umožnila vláda, aby Přesídlovací výbor mohl vyvlastňovat půdu kočovníkům a poskytovat ji osídlencům. Úředníci, kteří měli toto právo, odebírali kočovníkům nejen pastviny, ale i místa, kde kočovníci zimovali a kde měli půdu vhodnou k obdělávání.
Podle jednoho z vedoucích představitelů turkestánského národně-osvobozeneckého hnutí Mustafy Čokaje (exilového představitele turkestánského národněosvobozeneckého hnutí) přinesla ruská kolonizace zvýšení počtu pastevců na úkor usedlých zemědělců. Toto zvýšení se ovšem projevilo pouze u původních obyvatel Turkestánu, protože nově příchozí Rusové získávali zemědělskou půdu na úkor místního obyvatelstva. Zabírala se i půda na tradičních zimovištích pastevců, aby mohla být využívána pro intenzivní zemědělství:
Zastánci politiky kolonizace předložili návrh k zabrání více než 5 100 zimovišť Kyrgyzů, ze kterých mělo být vyhnáno více než 30 000 lidí, aby bylo možné získat zhruba 250 000 děsjatin (hektarů) úrodné země, na které by se zřídilo 6 500 hospodářství s průměrnou obhospodařovanou plochou kolem 40 děsjatin. Na druhé straně v pišpeckém újezdě z 5 395 pozemků, které byly k dispozici pro osídlence, jich bylo obsazeno pouze 2 008 (38 %). Zbytek byl osídlenci odmítnut jako málo vhodný pro potřeby zemědělství. Inspekce území určeného k vyvlastnění ukázala, že Kazaši přešli od kočovného k usedlému způsobu života a dobytek chovají, aniž by kočovali.
Právě ztráta úrodné půdy a získání náhradní půdy ve stepi a v horách vedlo ke zvýšení role pastevectví, i když nešlo vždy o pastevectví kočovné. Plochu půdy, která byla odebrána Kazachům jen v oblasti Semirečije, vyčísluje Čokaj na 610 481 děsjatin a celkovou plochu odebrané půdy v celém Turkestánu na 1 500 000 děsjatin. Čokaj poukazuje na to, že muslimské obyvatelstvo Turkestánu v počtu 5 miliónů hospodaří na 2 808 000 děsjatinách půdy, zatímco 300 000 přistěhovalců má ve svém držení 1 500 000 děsjatin.
Odebírání „nadbytečné“ půdy především pastevcům vedlo k jejich usazování, neúčinným stížnostem na Přesídlovací výbor a zároveň ke stále větší nespokojenosti místních obyvatel, která vyvrcholila během velkého muslimského povstání proti ruské vládě v roce 1916. Povstání se ústřední vládě podařilo potlačit a k zodpovědnosti byla pohnána především místní správa – ze svého úřadu byl odvolán jak generální gubernátor, tak i čtyři z pěti vojenských gubernátorů.

⇒ Vymezení oblasti a klimaticko-geografická charakteristika
⇒ Politické uspořádání do 19. století
⇒ Politické uspořádání v 19. století – ruské impérium
⇒ Zemědělská kolonizace Turkestánu

Poznámky


Petr KOKAISL, Jan PARGAČ a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán.Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. ISBN 978-80-7308-167-6
1Občina - forma sdružení lidí, charakteristická hlavně pro prvobytně pospolné zřízení. Vyznačuje se společným vlastnictvím výrobních prostředků, plnou, nebo částečnou samosprávou. Jsou známy občiny rodové (domově) a sousedské (selské). Občina rodová je prvobytná, pokrevně příbuzenská forma organizace předtřídní společnosti založená na pokrevním příbuzenství (rod je v podstatě totožný s občinou). Na prvobytném stupni rozvoje společnosti je občina rodová všeobecně rozšířená univerzální instituce, která je nositelem všech společenských funkcí: kolektiv výrobní (společné vlastnictví výrobních prostředků), rodinný (je tvořena skupinou pokrevně příbuzných lidí), politická jednotka (úplně nebo částečně autonomní, má své představitele), kultovní atd. Občina sousedská je forma organizace společnosti v období přechodu od předtřídní společnosti, která ve své nejrozvinutější podobě existuje i za feudalismu. Je především výrobní a politickou jednotkou; příslušnost k ní je určena hlavně místem pobytu a až v druhé řadě příbuzenskými vztahy. Občina sousedská je typická pro zemědělské společnosti, základní hospodářskou charakteristikou je úplná nebo částečná společná držba půdy, vykonávání zemědělských prací společně nebo na principu sousedské výpomoci, společná pastva na úhorech atd. (Podle Encyklopedie CoJeCo.) Pro Rusko byla typická občina sousedská.
2Kulak („pěst”) – název pro zámožnějšího samostatného sedláka na ruské vsi (s výměrou až do 200 ha). Tato sociální vrstva vznikla z původní homogenní ruské vesnice právě v důsledku stolypinské agrární reformy po revoluci roku 1905. (Podle Ottovy encyklopedie.)

© 2011-2019 Petr Kokaisl <kokaisl@pef.czu.cz>
Hospodářská a kulturní studia | Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze
http://www.hks.re | http://pef.czu.cz
Stránky o Střední Asii www.central-asia.su
free counters