Stránky o Střední Asii

www.central-asia.su

Střední Asie
Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán,
Turkmenistán, Uzbekistán

\"Střední

\"Střední
Prosíme Vás, podpořte projekt
Hřiště v Balchaši: http://cesty.in/hřiště


\"Střední

Turkmenistán

⇒ Geografická a klimatická charakteristika
⇒ Stručný historický přehled

Stručný historický přehled


Poprvé se slovo Turkmen údajně vyskytuje v sogdských dokumentech z 8. stol. nalezených na hoře Mug (trwkkm’n). Arabský geograf Makdísí použil toto označení ve 2. polovině 10. století dvakrát při popisu islámských držav. Součástí Turkmenů jsou podle Makdísího také Oguzové a Karluci. Z toho není ovšem vůbec patrné, jaká je souvislost mezi tímto označením a současnými Turkmeny.
V 10. století byly jako Turkmeni označovány turecké (oguzské) kmeny kaspicko-aralské oblasti, které přijaly islám. Mahmud Kašgarský vztahuje v 11. století termín Turkmen na některých místech k Oguzům, jinde ke Karlukům. Píše, že se jedná o toho, kdo se podobá Turkovi. Rašid ad-Din ve 14. století zmiňuje, že Turkmeni pocházejí z kmene Oguzů, který přesídlil do Maverannachru a Íránu, a pod vlivem místních podmínek se stali podobnými Tádžikům. I on považuje Turkmeny za ty, kdo se podobají Turkům. Abu al Ghazi-chán Chivinský se v 17. století v Rodokmenu Turkmenů zabývá všemi dosud známými významy tohoto termínu a připojuje se k Dinovi v tom smyslu, že slovo Turkmen znamená podobný na Turka.
Rosljakov a Aganžanov, badatelé zabývající se etnickým vývojem Turkmenů, vycházejí z toho, že etnogeneze Turkmenů je dlouhodobý proces spojený s turkizací středoasijských, v podstatě íránojazyčných kočovných a polokočovných kmenů, především Dachů, Massagetů, později Alanů a Heftalitů. Vedle Oguzů je tedy třeba počítat i s íranojazyčnými kmeny západního Chorezmu a severního Chorásánu. Jako Turkmeni je označováno v období 10.–11. století (a v některých případech i dříve) kočovné turkické obyvatelstvo na hranici se zemědělskými oázami, které mělo podobné rysy s Tádžiky, Chorezmijci a Chorásánci.
Oguzské kmeny, které se na historické scéně objevují v 8. století jako kočovníci v oázách Žetysu a Syrdarji, sehrály významnou roli v etnogenezi mnoha dnešních národů Střední Asie a Zakavkazí (Kazachů, Kyrgyzů, Tatarů, Baškirců, Turkmenů, Uzbeků, Karakalpaků). V 9.–11. století je oguzský stát nejsilnější. Pod jeho moc se dostávají prakticky všechny turkické kmeny na území dnešního Kazachstánu, Povolží, Chorezmie a Maverannachru, které v tomto období přijímají islám. Hlavním městem raněfeudálního státu bylo město Jangikeng v povodí Syrdarji. Ze dvou pramenů (Mahmud Kašgarský, Rašid ad-Din) je známo v 11. století jejich dvaadvacet kmenů (Kynyk, Gajundur, Iva, Salyr, Afšar , Bektili, Bukduz, Bajat, Imur, Karabulak, Alkabulak, Igdyr, Uregir, Tutyrk, Ula-jondulug, Tjuger, Džebni, Bedžene, Dževuldar, Džaruklug), z nichž dodnes některé existují (např. Salyrové dnes patří mezi hlavní turkmenské kmeny).
Název každého kmene byl údajně odvozován od jména jeho předka. Při migraci do nových oblastí a nového prostředí byly často malé kmeny, uváděné v pramenech jako samostatné, připojeny k větším kmenům, nebo zcela zanikly.
Od 11. století se oguzský stát začíná rozpadat jednak vnějšími zásahy – pod tlakem kypčackých a karluckých kmenů – a zevnitř odklonem Seldžuků, kteří usilovali o moc na celém teritoriu Střední Asie.
Do vzniklé seldžucké říše je pak včleněno území zahrnující části dnešního Iráku, Íránu, Sýrie, Kavkazu a Anatolie. Oguzové postupující do Anatolie i na Kavkaz se podíleli na etnogenezi dalších turkických národností – Turků a Ázerbajdžánců. Přímými potomky Oguzů jsou i turkické národy v Íránu (Afšarové, Kaškajci, Kadžarové, Šachsevanové) a Jurukové v Turecku.
Jednotlivé kmeny i jejich rozmístění známe z díla Abu al-Ghazi-chána Chivinského (Rodokmen Turkmenů) a z Chivské kroniky.
Nejseverněji na Mangyšlaku a u Usť-jurtu byla skupina Čovdur a jím příbuzní Abdalové a Arabačové, jižněji na březích Sarykamyšského jezera a na velkých Balchánech žili Tekinci, Salyrové, Sarykové, Jomuti. Nejsilnější byli Salyrové (nazývali se vnitřními Salyry), ostatní užívali název vnější Salyři.
Kromě této skupiny kočoval v oblasti Velkého Balchu kmen Ersarů – ti se zřejmě vydělili, protože dříve do této skupiny rovněž patřili. Vedle jiných kmenů tam žilo i více Goklenů a Jomutů.
V jižním Turmenistánu žily kmeny Jazyr (Karadašlové), Emrelové, Nochurci a také část Bajatů, větší část pak žila a kočovala na východě Íránu.
Obyvatelstvo na území dnešního Turkmenistánu nebylo jen kočovné (kočovníci sídlili hlavně v suchých severních pásmech), ale jednalo se také o zemědělce používající závlahové systémy – nejrozsáhlejší zavlažované plochy se nacházely v oblastech kolem jezera Sarykamyš. Nejdéle se zabývaly zemědělstvím jiné skupiny žijící v jižních oázách. V 16. století byla většina kmenů polokočovná – část se zabývala zemědělstvím, část pastevectvím. Proto také byla řemeslná výroba rozvinuta slabě a celá oblast celkově ekonomicky zaostávala, především ve srovnání se státními útvary sídlícími v Meziříčí. Obyvatelstvo na území dnešního Turkmenistánu nevytvořilo žádný pevný politický organismus, nejspíš i proto docházelo k migarci a o oblast projevovali zájem sousedé, zejména později Bucharský a Chivský chanát.
Počátkem 17. století byla celá oblast na sever od Kopet-Dagu dobyta Íránem, střední část Amudarji zase Bucharou a severní část chorezmskými chány. K největším přesunům docházelo v 16.–18. století, kdy se masově stěhovaly severní kmeny do jižního Turkestánu, protože postupně vysýchaly severní oblasti, což postihlo hlavně zemědělce sarykamyšské oblasti. Migrující kmeny (Salyrové, Tekinci, část Jomutů, Ersaři, Gokleni, Alilii, Sarykové) buď vytěsnily obyvatelstvo žijící na jihu, nebo došlo k jejich asimilaci (případ Jazyrů, Emrelů a dalších).
V polovině 17. století přišli do oblasti střední Amudarje Ersaři, na jih se přestěhovali Sarykové, částečně i Tekinci a Jomuté. Zároveň pokračovaly boje mezi Chivou, Íránem a Chorezmijci. Po smrti Nadir šáha v roce 1747 se jeho říše rozpadla.
Pak dochází k definitivnímu rozmístění turkmenských kmenů: Tekinci osídlili Achal, přičemž odtud vytlačili Alilie (ti odešli do Atreku), Emrely a Karadašly (kteří odešli do Chorezmu). Salyrové obsadili mervskou oázu, Jomuti pobřeží Atreku a Gurgenu. Jomuti z Chorezmie (Bajram-ali) se v této době zmocnili celé oázy (později byli vytlačeni na její západní okraj). Severně od nich žila část Čovdurů vytěsněných kazašskými kmeny od Usť-jurtu a Mangyšlaku, část jich ovšem byla těmito kmeny ovládnuta. V 18. století bucharský emír Šach-Murad ovládl Merv, Salyři se přesídlili do Serachsu a na jejich místo přišli Tekinci a Sarykové.
Na začátku 18. století bylo území dnešního Turkmenistánu nazýváno podle obyvatel „zemí Turkmenů“, jednalo se o oblast osídlení turkmenskými rody vymezenou na východě řekou Amudarjou, na západě Kaspickým mořem, na severu poloostrovem Mangyšlak a městem Chivou a na jihu turkmeno-chorazanskými horami. Ještě v 19. století byla velká část území Turkmenistánu neznámou a neprobádanou zemí, na mapách z této doby se objevují velké chyby a nepřesnosti – jsou zde zakreslovány neexistující řeky, nesprávně je zakreslován tok řek existujících a další. Některé nepřesnosti jdou ovšem na vrub geografickým změnám – především pobřeží Kaspického moře doznalo za posledních 200–300 let některých posunů (na místě dnešní osady Kjumiš-Tepe byl ostrov Kjumiš-Tepe, ostrov Ogurčinskij měl zcela jiné obrysy, z některých ostrovů se staly poloostrovy).
V dějinách turkmenských rodů se téměř nikdy nesetkáváme se snahou výrazným způsobem upevňovat rodové svazky, což mohlo vést k vytvoření vyšší politické jednotky. Turkmenské rody nejenže nikdy nedospěly k národní jednotě, proti mysli jim byla i volná správa pod rodovými náčelníky. V tomto ohledu spočíval mezi Kyrgyzy a Turkmeny hlavní společenský rozdíl. V turkmenských vesnicích bylo možné najít příslušníky tří nebo čtyř kmenů, kteří však na sobě byli nezávislí. Zatímco Kyrgyzové uznávali příbuzenstvo do sedmého (někdy i devátého kolena), Turkmeni často už ve třetím až čtvrtém koleně všechny svazky mezi sebou přerušovali.
Odlišnosti byly i u rodové aristokracie. U turkmenských rodů nenajdeme chány nebo dědičné sultány jako u Kyrgyzů. Titul chán sice používaly některé rodiny podle Peršanů, kteří takto oslovovali vyšší úředníky, ale u Turkmenů z tohoto označení nevyplývala žádná zvláštní důstojnost.
Jednotlivé rody většinou ani nevolily své představitele. Byli to volní kozáci; každý uznával za svého pána pouze vlastní vůli jako beduíni v Arábii. Jenom duchovní otcové (išani) se těší z jakési vážnosti, ale ne z takové jako u Sartů. Někteří rodové volili obecní výbory, leč bez jakékoli výkonné moci, jednotlivci se k nim uchylovali pouze na poradu. Všechny běžné věci v otázkách, jež se celého rodu týkaly, vyřizovány většinou hlasů na sjezdech (maslachat). V soukromých sporech, když se strany nesmířily, každý si zjednal sám zadostiučinění. Jediným právem dle zvykového výkladu (adatu) bývala msta.
V době před postupným ovládnutím území dnešního Turkmenistánu na konci 19. století carským Ruskem patřily východní oblasti částečně k Chivskému chanátu a částečně k Bucharskému emirátu. Západní část dnešního Turkmenistánu nespadala pod žádnou administrativní kontrolu a tyto oblasti byly především využívány pasteveckými nomády.

⇒ Geografická a klimatická charakteristika
⇒ Stručný historický přehled

Poznámky


Petr KOKAISL, Jan PARGAČ a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán.Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. ISBN 978-80-7308-167-6

© 2011-2019 Petr Kokaisl <kokaisl@pef.czu.cz>
Hospodářská a kulturní studia | Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze
http://www.hks.re | http://pef.czu.cz
Stránky o Střední Asii www.central-asia.su
free counters