Stránky o Střední Asii

www.central-asia.su

Střední Asie
Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán,
Turkmenistán, Uzbekistán

\"Střední

\"Střední
Prosíme Vás, podpořte projekt
Hřiště v Balchaši: http://cesty.in/hřiště


\"Střední

Kazachstán

⇒ Kazašská step: kolonizace, sovětizace
⇒ Zemědělská migrace v 18.-20. století
⇒ Přesídlenecká politika ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století
⇒ Kazašská antikoloniální vystoupení
⇒ Změny pasteveckého hospodaření ve 2. polovině 19. století

Přesídlenecká politika ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století


Intenzita kolonizace ve 2. polovině 19. století souvisela s reformami v agrární politice Ruska. Zrušení nevolnictví roku 1861 však nevyřešilo agrární otázku. Hlad po půdě v Rusku stále rostl, proto vláda rozhodla intenzivněji podporovat kolonizaci směrem na východ. Tento krok byl v souladu s vládní politikou směřující k plnému ovládnutí území dnešního Kazachstánu i Střední Asie. Ruská vláda přešla v 60. letech 19. století od politiky vojensko-kozácké kolonizace ke kolonizaci masové.
Z iniciativy vojenského gubernátora Semirečenské oblasti Kolpakovského byla v roce 1868 přijata Dočasná pravidla o zemědělských přesídleních v Sedmiříčí, která upravovala kolonizaci až do roku 1883. Podle těchto pravidel dosahoval přidělený výměr pro přesídleneckou rodinu 30 děsjatin na mužskou „duši“ a na dobu 15 let byla osvobozena od všech daní a placení soudních výdajů do 100 rublů. V roce 1883 začala platit pravidla nová, omezující privilegia přesídlenců. Příděl se zmenšil na 10 děsjatin a osvobození od daní se zkrátilo na tři roky, další tři roky se platily daně jen v polovičním rozsahu. Za tři roky byla lhůta osvobozující od daní posunuta na pět let. Od roku 1889 platila pravidla jiná, podle nichž o výši přídělů rozhodovaly místní úřady.
Po zrušení nevolnictví začalo živelné přesídlování rolnictva z centrálních ruských gubernií na Sibiř, do Střední Asie a na území dnešního Kazachstánu. Kolonizace v tomto období směřovala do všech současných kazachstánských regionů a bylo zde založeno tisíce ruských sídel. Např. v Akmolinské oblasti tvořilo ruské obyvatelstvo podle sčítání v roce 1897 33 % všech obyvatel a na severu se už projevoval nedostatek půdy pro přesídlence. Kolonisté směřovali i na jih, tj. do Syrdarjinské oblasti, hlavně do Čemkentského, Taškentského a Aulijeatinského újezdu.
Demografické složení gubernií a oblastí na území dnešního Kazachstánu se výrazně změnilo. V roce 1897 bylo Kazachů už jen 3 399 500 osob, tj. 87,1 %, Rusů už bylo 539 000, Ukrajinců 86 700, Tatarů 55 000 (včetně Kirgizie), Uzbeků 73 000, počet Ujgurů (Tarančů) v roce 1884 dosáhl 45 000.
V 70. až 90. letech 19. století začíná etapa ruské, resp. slovanské kolonizace, která byla poznamenána zejména zrušením nevolnictví v roce 1861 a zpočátku také jednáním mezi ruskou a čínskou vládou o ustavení společných hranic.
Rusko-čínská jednání vedla už v roce 1860 k uzavření tzv. pekingské dohody. V roce 1881 byla stanovena v Petrohradě definitivní hranice, která přetrvala až do současnosti a tvoří státní hranici mezi Kazachstánem a Čínou. Důsledkem tohoto rozhraničení byla ruská kolonizace celého Zajsanského údolí, takže v 80. a 90. letech bylo založeno na jihu Altaje, v Zajsanském údolí a Kurčujském kraji šestnáct nových kozáckých stanic a zemědělských osad.
Na dalším rozvoji migrace „svobodného“ rolnictva měl kladně působit vydaný dokument Vremennyja pravila o pereselenii kresťjan (1881) a Zakon o dobrovoľnom pereselenii seľskich obyvatelej na kazennyje zemli (Zákon o dobrovolném přesídlení hospodářů na státní půdu) z roku 1889. Statistiky potvrzují, že počet přistěhovalců na území dnešního Kazachstánu skutečně rostl, tentokráte šlo o přesídlence převážně z vnitroruských gubernií, z gubernie Samarské, Poltavské, Černigovské, Astrachaňské, Voroněžské a dalších.
Díky velkému přílivu migrantů z vnitroruských gubernií a jejich relativně vysokému přirozenému přírůstku vzrostl počet Rusů na území až po řeku Irtyš v roce 1897 na 544,2 tisíc, což tvořilo podíl 12,8 % z celkového počtu obyvatelstva v této oblasti.
Nejvíce osídlenců, 170,3 tisíc, žilo v roce 1897 na severu v lesostepní Akmolinské oblasti, kde už na konci 19. století najdeme čtyři města (Petropavlovsk, Kokčetav, Akmolinsk, Akbasar), 73 zemědělských lokalit a 73 kozáckých stanic. Na západě, v Uralské oblasti, žilo 163,8 tisíc kolonistů ve čtyřech městech (Ural, Gerjev, Ileck, Kalmykov), v 194 kozáckých stanicích a v jedné zemědělské osadě. Na východě, v pravobřežní oblasti Irtyše (na Rudném Altaji) žilo 151,6 tisíc zemědělských osídlenců, na levé, stepní straně Irtyše žilo na kozáckých stanicích, ve čtrnácti zemědělských osadách a pěti městech 46,4 tisíc přesídlenců.
Mnohem méně Rusů přicházelo do jižních a jihovýchodních oblastí: v Semirečenské oblasti žilo 71,9 tisíc kolonistů, v Turgajské 34,9 tisíc a jen 19,8 tisíc v Syrdarjinské.
Rozdíl v kolonizaci středoasijských území spočíval především v tom, do jaké oblasti nově příchozí směřovali. Kazašské stepi (zahrnované ke Kirgizii) byly mnohem méně osídleny původním obyvatelstvem než například území dnešního Uzbekistánu, kde byla hustota původního obyvatelstva několikrát vyšší. Tato situace se promítla později do podstatně vyšší nestability nově založených sídel (především spory o vodní zdroje) právě na území dnešního Uzbekistánu, častěji než na území současného Kazachstánu.
V tomto období přicházejí na území dnešního Kazachstánu další etnické skupiny, které postupně vytvářejí významné národnostní jednotky.

Počátky ujgurské a dunganské diaspory

Vznik ujgurské a dunganské menšiny na území dnešního Kazachstánu je výsledkem migrace obyvatel z čínské přilehlé provincie Sin-ťiang v 80. letech 19. století. Jejich příchodu předcházelo na počátku zničení Džungarského chanátu v roce 1758 čínskou armádou a vytvoření Sin-ťiangu. V Džungarsku žily různé skupiny turkomongolského obyvatelstva, ve východním Turkestánu bylo nejpočetnější turkojazyčné zemědělské obyvatelstvo, které se nazývalo Sartové. Neměli společné etnonymum, byli specifikováni podle města, v jehož dosahu sídlili – tedy jako obyvatelé Kašgaru, Jarkentu, Chiranu, Aksu (Kašgarlyk, Jarkendlyk, Chotandlyk, Aksulyk) apod. V polovině 18. století se Číňané přiblížili už k hranicím dnešního Kazachstánu a v severním Ťan-šanu v ilijském kraji postavili řadu vojenských pevností. Pro zabezpečení armády potravinami sem byli přesídleni zemědělci ze severozápadního Turkestánu, Kašgaru a Aksu. Jednalo se o turkojazyčné muslimské zemědělce, kteří byli označováni mandžuským termínem taranči – oráči, zemědělci. Dalším etnikem, které sem bylo přestěhováno, byli čínští muslimové neboli Dungani. Útlak čínské správy však přiměl přistěhovalce k častým nepokojům, které vyvrcholily v roce 1867 ustavením nezávislého Ilijského sultanátu. Ruská armáda neklidu v čínské provincii využila a v roce 1871 ji obsadila pod záminkou ochrany sultanátu před Číňany. Na základě dohod mezi ruskou a čínskou vládou z 24. února 1881 v Petrohradě bylo stanoveno, že svrchovanost nad územím opět převezmou Číňané, zato se Taranči a Dungani mohou do roka vystěhovat na území Ruska, kde přijmou ruské poddanství. Ruská vláda chtěla přesídlenci ekonomicky posílit pohraniční oblasti a naopak oslabit čínskou stranu. Slíbila jim takové podmínky pro hospodářskou činnost, které by klimaticky odpovídaly podmínkám v jejich původních sídlech a také jejich tradicím, zejména možnost provozovat zá¬vlahové zemědělství. Přesídlencům byla nabídnuta půda v údolích řek předhůří Zailijského a Džungarského Alatau. Většina však byla usídlena v nezavlažované oblasti řek Čilik, Illi a Turgeň, kde si zavlažovací systémy měli zbudovat sami. Tarančů se přestěhovaly celé vesnice, což vedlo k jejich kompaktnímu osídlení. Každé hospodářství dostalo k obdělávání 10 děsjatin půdy, pro nedostatek vody však mohli obdělávat jen část přídělu, protože bez zavlažování byla půda nevyužitelná. Podle údajů z roku 1897 žilo v Sedmiříčí 55 815 Ujgurů a 15 276 Dunganů. Taranči se usídlili na území Semirečenské oblasti (v dnešním jihovýchodním Kazachstánu) při hranicích s Čínou v újezdech Vernyj a Džarkent, který založili v roce 1882. Jejich osídlení bylo významné pro potravinové zabezpečení ruské armády, protože ruští zemědělci se do této oblasti přesídlovali jen velmi neochotně. Vytvořili zdě několik kompaktních tarančských volostí: Džarkentsko-tarančskou, Ketmenskou, Aksu-čarynskou, Malybajevskou, Karamskou a Karasujskou. Správa volostí byla vytvořena ještě na původním území Ilijského kraje. Tvořili ji aksakolové (stařešinové), kaziové (soudci), ellikbeši a onbeši (padesátníci, desátníci – správci několika dvorů). Osídlenci zanechali ve svém původním domově svůj majetek, obdělaná pole, dobytek, domy. Po příchodu do Sedmiříčí se však museli potýkat s řadou problémů. Nejdříve bydleli v nouzových chatrčích nebo zemljankách, přidělená zem nebyla dosud obdělávána, a proto se pět tisíc přesídlenců vrátilo zpět do Číny. Nicméně celkový počet Tarančů na území Sedmiříčí stále rostl – v roce 1883 to bylo 45 373, v roce 1910 už 86 426 osob. Zároveň se zvyšoval i jejich počet ve městech – např. v Džarkentu jich v roce 1885 žilo 2 286, v roce 1910 už 15 973. Taranči postupně obnovili a vytvořili složitou síť zavodňovacích kanálů. Jejich hospodářství se zaměřovalo na vlastní spotřebu, na malých polích pěstovali zeleninu, ovoce, bavlník, tabák a víno, chovali bource morušového. Chov koní směřoval k jejich využívání jako tažné síly v hospodářství, hovězí dobytek převažoval nad chovem ovcí. Dobytkářství však mělo jen doplňkový význam. Taranči vytvořili první turkojazyčnou skupinu na území dnešního Kazachstánu, která se zabývala zemědělstvím. Tím, že žili v kulturně, ja¬zy¬kově i etnicky zcela odlišném prostředí (Kazaši byli kočovníci a slovanské obyvatelstvo bylo usedlé), udrželi si dlouho svébytný způsob života. Od roku 1921 začali být Taranči spolu s příchozími Kašgarci (Kašgarlyky) označováni etnonymem „Ujguři“.

Počátky tatarské menšiny

Pod termín Tataři se zahrnují mnohé skupiny původního osídlení Povolží, jižního Uralu, Sibiře a také přesídlenci ze Střední Asie. Jejich společným rysem bylo používání různých dialektů kypčacké podskupiny turkitského jazyka, přitom ale netvořili jedno etnické společenství. K jejich rozlišování docházelo podle teritoriálních a konfesionálních znaků – podle míst původu byli v ruských pramenech označování jako Tataři kazaňští, krymští, litevští, orenburgští, omští, tobolští, tjumenští a sibiřští. Mezi povolžské Tatary byla začleňována také skupina Mišarů (Meščerjaků), turkojazyční obyvatelé ze Simbiřské a Kazašské gubernie žijící v dolním Povolží a na jižním Urale. Do kategorie sibiřských Tatarů náleželi také bývalí tzv. bucharští Tataři, obyvatelé původně ze Střední Asie a východního Turkestánu, kteří se na Sibiři ocitli obvykle jako kupci. Z konfesionálního hlediska většina Tatarů vyznávala sunnitský islám, někteří sibiřští Tataři šamanismus. Některé menší skupiny na Uralu převzaly pravoslaví a nazývaly se nogajbaky. Pro ruskou kolonizační administrativu byly důležité některé profese, které byly pro danou oblast specifické a které vyžadovaly dobrou znalost místního prostředí včetně znalosti jazyka. Nejvíce byli žádaní obchodníci, kteří mohli vstoupit do přímého kontaktu s asijskými kupci, potřební byli také překladatelé ovládající turkické jazyky, ale rovněž duchovní a učitelé. Proto se ruská správa v pohraničních regionech už od 40. let 18. století snažila získat do svých služeb občany tatarské národnosti ze středního Povolží a ze Sibiře. Průkopníkem zakládání tatarských kolonií v pohraničním pásmu byl Sejit Chajalin, kterému bylo povoleno v roce 1744 přesídlit z Kazaňského újezdu do lokality poblíž Orenburgu, a tam spolu s krajany založil první tatarskou obchodní slobodu, po zakladateli nazvanou „Sejitovskaja“. V 19. století se sloboda rozrostla v městečko s 8 951 obyvateli (r. 1867). Sejitovští (též kargalinští) Tataři hráli významnou roli v navazování a rozvíjení obchodních vztahů mezi Rusy, Kazachy a dalšími národy Střední Asie. Zároveň přispěli jako učitelé a mullové i k rozvoji vzdělanosti a šíření islámu. Někteří dokonce byli přizváni do služeb chánů, kde se vedle překladatelské činnosti často podíleli na rozvoji vzdělanosti dětí kočovné aristokracie. Později se carská administrativa začala obávat působení islámu, využívala proto pro obchodní a úřední účely raději osoby křesťanského původu. Tataři žili od počátku v Uralském kozáckém vojsku, v polovině 18. století se migranti z Povolží začali přesouvat do Uralsku, kde vznikla později tatarská sloboda – samostatná čtvrť s velkým obchodním významem. Ve druhé polovině 18. století byly tatarské kolonie zakládány v severním a východním Kazachstánu poblíž ruských pevností na trase bývalých obchodních cest. V roce 1786 založili Tataři z Povolží poblíž Petropavlovska vesnici Məulet-avyly neboli Mamlutovo (nyní město Mamlutka). Rovněž v Semipalatinsku vzniklo osídlení Tatarů, kteří se zabývali převážně obchodem. Tamější tatarskou kolonii však tvořili i migranti z Buchary, Taškentu a Kašgaru nazývaní Šalakazaši, kteří vtiskli městu typický středoasijský ráz. Tehdy dosahovalo tatarské osídlení v Petropavlovsku počtu 459 osob, v Usť Kamenogorsku 210 osob, nejvíce však v Semipalatinsku – 1451 osob. Když ve 40. letech ruská vláda umožnila statkářům posílat nevolníky na východní hranice Ruska, byli tam vysíláni i nepohodlní Tataři z Povolží. V Semipalatinsku tehdy vznikly dvě tatarské vesnice Akkul a Baškul. Po posunutí ruské hranice ve 40.-60. letech 19. století hlouběji do kazašského území vznikaly tatarské kolonie při administrativních střediscích. Tatarská sloboda tak vznikla v Akmolinsku, kde vedle 130 ruských Tatarů žilo 245 usedlých Kazachů a 1319 středoasijských kupců. I na jiných místech byly zakládány tatarské lokality, zejména na západě dnešního Kazachstánu (zejména v Uralském újezdu, dále v Aktjube), některé velmi početné skupiny osídlily i stepní pásmo (např. v Kustanaji až kolem 1800 osob). Koncem 19. století žilo na území Kazachstánu 55 984 Tatarů, kteří tvořili po Rusech a Ukrajincích třetí nejpočetnější nekazašskou etnickou skupinu.

Německá diaspora

Němci, kteří přicházeli do poloviny 19. století do kazašské stepi, byli většinou vyššími nebo nižšími důstojníky. Dvě třetiny z nich pocházely z německého Pobaltí, další pak z různých německých států nebo Polska a Švédska. Přišli na pozvání ruské vlády, která potřebovala vyplnit nedostatek kvalifikovaných vojenských a administrativních sil pro jihovýchodní hranice Ruska. Například v letech 1744 až 1824 z třinácti hodností velitele pravidelných nebo nepravidelných kozáckých jednotek na Sibiři bylo deset Němců. Do kompetence vojenských velitelů patřilo nejen udržování tranzitu přes kazašskou step do středoasijských chanátů, ale i provádění topografických prací včetně zhotovování map a zajištění pravidelných politických kontaktů s kočovnickými skupinami. Působení německých kvalifikovaných vojenských sil umožnilo i předávání západních inovací. Se jmény mnoha německých vojenských velitelů je spojeno nejen zakládání vojenských učilišť (Omské vojenské kozácké učiliště), ale také vznik kulturních a osvětových zařízení – prvního ruského divadla na asijské půdě v Omsku, prvního hudebního ama¬térského tělesa v Petropavlovsku, zavedení výuky cizích jazyků. Vedle důstojníků v pohraničních stanicích působili i němečtí vojenští lékaři, úředníci a drobní podnikatelé. Ve 30. až 60. letech 19. století počet Němců ve vojenských službách dále rostl, zúčastnili se vojensko-administrativní kolonizace dnešního jižního Kazachstánu a Sedmiříčí, kde tvořili 10-25 % veškerého důstojnického personálu pravidelných vojsk. Koncem 19. století se Němci začali podílet i na zemědělské kolonizaci. Prvními přesídlenci byli na počátku 80. let mennonité1, kteří založili kolonii v Aulijeatinském újezdu Syrdarjinské oblasti. Pocházeli ze Samarské a Tauridské gubernie, kterou byli nuceni z náboženských důvodů opustit. V roce 1882 založili v Talaské nížině osady Nikolajpol, Vladimirovku, Andrejevku, Romanovku, které se později spojily v Nikolajpol. Po neúrodných letech v Povolží 1891–1892 se přestěhovali na území dnešního Kazachstánu další němečtí zemědělci, tentokráte ve větším počtu. V Taškentském újezdě založili vesnici Konstatinovskij, v Akmolinském újezdu Akmolinského kraje další zemědělskou lokalitu (3 057 obyvatel). Imigranti z Povolžské gubernie, Kubáně, Stavropolské gubernie a Volyně založili dvě velké vesnice: Romanovku (1895) a Rožděstvenku (1896).

Německé obyvatelstvo na území dnešního Kazachstánu podle sčítání obyvatelstva v roce 1897

Oblast

Počet německého obyv.

% z německého osídlení

Akmolinská

4 791

67,9

Semipalatinská

100

1,4

Turgajská

70

1,0

Uralská

161

2,3

Sedmiříčí

40

0,6

Syrdarjinská

1 887

26,8

Celkem

7 049

100,0


Němečtí přesídlenci přicházeli nejen z městského prostředí evropské části Ruska, ale i z Německa a z Rakouska-Uherska a usazovali se v menším počtu po celé Střední Asii. I mezi nimi však převládali zemědělci.

Polská menšina

Polská diaspora byla až do konce 19. století poměrně malá a převážně ji tvořili násilně vystěhovaní občané po 1. a 2. polském povstání v roce 1830/31 a 1863/1864 z tzv. západních ruských gubernií. Zabývali se vojenskou a administrativní činností, někteří z nich navíc vyvíjeli i literární, či dokonce badatelskou činnost. Jejich centrem byl ve 2. polovině 19. století Semipalatinsk, kde působil i Severin Gross, který se zabýval kulturou a obyčejovým právem Kazachů. Koncem 19. století (1895) žilo ve Střední Asii 1254 Poláků (v oblastech zahrnujících dnešní Kazachstán: Uralská oblast 250, Akmolinská 196, Syrdarjinská 312, na Mangyšlaku 37). Pozoruhodné bylo sociální složení polských přinucených i dobrovolných přesídlenců: 60,3 % rolníků, 18,7 % měšťanů, 15,7 % šlechticů.

Masová kolonizace na poč. 20. stol.

Přesídlení části obyvatel z ruských centrálních a jihozápadních gubernií na jihovýchod (které mělo řešit krizi s nedostatkem půdy v Rusku na začátku 20. století) se netýkalo jen Turkestánu, ale ve velké míře i stepních prostor dnešního Kazachstánu. Po právní stránce měly přesídlení regulovat zákony O dobrovolném přesídlení obyvatelstva venkova a měst na státní půdu, které byly vydány v letech 1903–1905, a zákony předložené ministerským předsedou P. A. Stolypinem, tzv. Stolypinovy reformy.
Půda měla být pro přesídlence nyní přístupná bez omezení, dosud o jejím vydání rozhodovaly místní orgány. Přesídlení neomezovalo etnické ani sociální postavení přesídlenců, rozhodnout měla jen jejich svobodná vůle. Přesídlenci dostali na hospodaření 10 děsjatin země na osobu, což bylo méně než v předchozích letech (původně to bylo 30 děsjatin). Kazaši dostávali pro usedlý způsob života nejdříve 25 děsjatin, na počátku 20. století pak 20. děsjatin.
Na konci 19. století bylo vyňato ve prospěch všech kategorii přesídlenců ve čtyřech stepních oblastech okolo 14 miliónů děsjatin půdy, což představovalo 8,2 % veškeré plochy země. V důsledku stolypinovských reforem se proces zintenzivnil a do počátku I. světové války to bylo už 20 miliónů děsjatin.
V letech 1897–1916 přesídlilo do čtyř stepních oblastí dnešního Kazachstánu 1,14 miliónů obyvatel. Nejvíce osídlenců směřovalo do Akmolinské oblasti (731,5 tisíc; 47 %), do Turgajské (199 tisíc; 17,5 %), do Semipalatinské (130,1 tisíc; 11,4 %) a do Uralské (82 tisíc; 7,2 %). Ovšem ani přísun migrantů do jihovýchodní a jižní části dnešního Kazachstánu nebyl zanedbatelný, mezi léty 1897 až 1915 sem přišlo 225,6 tisíc přesídlenců.
V důsledku těchto migrací žilo před I. světovou válkou ve stepních oblastech dnešního Kazachstánu kromě 3,6 mil. Kazachů také 1,5 mil. Rusů a Ukrajinců (tj. 28,5 % všeho obyvatelstva), 93 tisíc Tatarů a okolo 39 tisíc Němců. Rusové vytvářeli kompaktnější osídlení na severozápadě, severu, východě a jihovýchodě – hlavně v Uralské oblasti, dále na Rudném Altaji, v Akmolinské oblasti (Kokčetavský a Petropavlovský újezd) a též v Semire¬čenské oblasti (kolem Verného).
Obyvatelstvo evropského původu bylo převážně zemědělské, ale také obývalo městská centra a kozácké stanice. Vesnice Rusů a Ukrajinců ve stepních oblastech nebyly od sebe příliš vzdálené a tvořilo je obvykle 20 až 40 zemědělských dvorů.
Přesídlení obyvatelstva z evropské části Ruska řešilo agrární otázku a zároveň plnilo geostrategické cíle Ruska:
© 2011-2016 Petr Kokaisl <kokaisl@pef.czu.cz>
Hospodářská a kulturní studia | Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze
http://www.hks.re | http://pef.czu.cz
Stránky o Střední Asii www.central-asia.su
free counters