Stránky o Střední Asii

www.central-asia.su

Střední Asie
Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán,
Turkmenistán, Uzbekistán

\"Střední

\"Střední
Prosíme Vás, podpořte projekt
Hřiště v Balchaši: http://cesty.in/hřiště


\"Střední

Kazachstán

⇒ Kazašská step: kolonizace, sovětizace
⇒ Zemědělská migrace v 18.-20. století
⇒ Přesídlenecká politika ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století
⇒ Kazašská antikoloniální vystoupení
⇒ Změny pasteveckého hospodaření ve 2. polovině 19. století

Kazašská step: kolonizace, sovětizace

Edward Allworth nazval svoji knihu o ruském pronikání do Střední Asie Central Asia: 130 Years of Russian Dominance (ALLWORTH, E. Central Asia: 130 Years of Russian Dominance: A Historical Overview. 3rd ed. Durham, N. C.: Duke University Press, 1994). Ruská přítomnost v Kazachstánu, který rovněž řadíme ke Střední Asii, je však mnohem delší.
Ruská kolonizace stepí na území dnešního Kazachstánu byla součástí širšího plánu na ovládnutí této oblasti jako cesty na Střední východ a do Indie. Především se hledaly možnosti spojení s Indií prostřednictvím vodních toků. Organizovaly se speciální vědecké expedice a postupně přibývalo také poznatků o této oblasti. Několik expedic do Střední Asie organizoval Petr I. První z nich vedl A. Bekovič-Čerkasssij ke Kaspickému moři (1714–1715) a do Chivy (1716–1717), další dvě pod vedením plukovníka I. D. Buchholze (1717–1718) a majora I. M. Lichareva (1719–1720) směřovaly k hornímu Irtyši za džungarským chánem Cevanem Rabdanem. Výsledkem expedice Lichareva byla stavba pohraniční irtyšské linie.
Poznatky z jihovýchodního pobřeží Kaspiku a horního Irtyše prokázaly lichost představ o možném vodním spojení z Petrohradu do Indie. Proto Petr I. korigoval své plány a místo vodní cesty začal přemýšlet o spojení po souši přes východní Turkestán. A tak v roce 1722 během zastávky na cestě z Persie si Petr I. podle přímého svědectví A. I. Tevlekeva uvědomil význam kazašských zemí pro geopolitické a obchodní cíle Ruska a označil je jako „klíč a vrata“ pro jejich naplnění. Formulování této „východní doktríny“ ruského impéria umožnily rovněž vnitřní problémy v kazašských chanátech.1
Kazašské chanáty zdeptané dlouhotrvající válkou s Džungary a trpící nájezdy volžských Kalmyků, Baškirců, sibiřských a uralských kozáků potřebovaly proti těmto rušivým vnějším vlivům najít silného politického spojence. Tuto potřebu cítili zvláště naléhavě přestavitelé Mladšího a Středního žusu.
V červnu 1730 chán Mladšího žusu Abulchair vyslal Sejitkula Kojdalugova a Kuglumbeta Koštajeva s žádostí o přijetí chána a jeho lidu do ruského poddanství. Carevna Anna Joanovna (Ivanovna) tuto žádost přijala a v únoru 1731 vypravila do Mladšího žusu tlumočníka Kolegia zahraničních věcí A. I. Těvkeleva (Kutlu-Muhammed Těvkelev) s kladnou odpovědí. Chán Abulchair slib politického poddanství Rusku složil 10. října 1731 na svém sídle v Manitjube, ležícím mezi řekami Irgiz a Tobol. Tím byl zahájen dlouhodobý proces připojování kazašského území k Rusku.
Po právní stránce mělo přijetí poddanství znamenat jen určité omezení svobody rozhodování v zahraničněpolitické oblasti, nemělo omezovat záležitosti vnitropolitické. Carská vláda ovšem instituci poddanství chápala jako přímou administrativně-politickou nadvládu v duchu svých geopolitických cílů.
Období 30. a 40. let 18. století můžeme považovat za první etapu připojování území dnešního Kazachstánu k Rusku. Je charakterizována vytvořením formálně právní suverenity ruského impéria nad kazašským obyvatelstvem Mladšího a částečně Středního žusu.
Během pobytu Těvkeleva na severozápadě dnešního Kazachstánu přijali ruské poddanství jmenovitě tito představitelé kazašských žusů: 10. října 1731 chán Abulchair a třicet stařešinů Mladšího žusu, 3. prosince sultán Mladšího žusu Batyr a 19. prosince 1731 chán Středního žusu Semeke.
A. V. Taniščev, který je znám jako vynikající historik, žádal po jmenování do funkce náčelníka orenburgské expedice znovu o složení přísahy poddanství. V důsledku toho tento akt chán Abulchair opakoval 3. srpna 1738 v orské pevnosti, následující den tuto přísahu složil druhý Abulchairův syn Jeraly, osmadvacet stařešinů Mladšího žusu a stejné množství stařešinů Staršího žusu. Stejný akt znovu vyžadoval Taniščevovův nástupce, hlava administrativy Orenburgského kraje V. A. Urusov.
28. srpna 1740 slib poddanství Rusku složili v orské pevnosti nový chán Středního žusu Abulmambet a sultán Ablaj. S nimi přísahu složilo 125 sultánů, stařešinů a batyrů Středního žusu a 165 sultánů, batyrů a stařešinů Mladšího žusu. Stejný akt se opakoval v srpnu a září roku 1742, vedle chána Abulchaira, 34 představitelů Mladšího žusu, 131 představitelů Středního žusu jsou už jmenováni i čtyři představitelé (stařešinové) Staršího žusu, v říjnu 1742 slib poddanství složil i významný představitel najmanských rodů Středního žusu Barak.
Ve 40. letech 18. století tak téměř všichni chánové a významní představitelé Mladšího a Středního žusu vstoupili do ruského poddanství.
Reálný vliv Ruska na dnešní kazašská území se však teprve utvářel, samoděržaví hledalo prostředky a formy jeho uplatnění. Vertikální struktura vlády nad kazašským územím nebyla jednoznačná – oblast byla rozdělena na řadu údělů chánů, sultánů a stařešinů, chyběl jednotný právní systém i administrativní aparát. Ruská moc neměla jasno v tom, jak by měla zacházet s institucí staršího chána, který měl být v žusu nejvyšší autoritou. Střetaly se dvě koncepce: respektovat mocenskou subjektivitu jednotlivých autorit jako rozptýlený mocenský systém (koncepce pomocníka gubernátora Orenburgského kraje A. I. Těvkeleva), nebo respektovat a zároveň i posilovat autoritu ústředního, staršího chána (což byla koncepce gubernátora kraje I. I. Něpljujeva).
Systém „patronátu“ nad Mladším i Středním žusem umožnil impériu posílit linii pohraničních vojenských pevností na severu a východě území dnešního Kazachstánu a vytvořit linie nové: orenburgskou, novoišimskou a kolyvano voskreseňskou. Města Orsk (založeno 1733) a Orenburg (1743) se brzy stala velkými obchodními centry. Starší žus se stal po útoku Džungarů v r. 1758 součástí Kokandského chanátu (jehož součástí byli i Kirgizové). V roce 1865 bylo pak celé teritorium Staršího žusu odděleno od Kokandského chanátu a připojeno k Rusku.
Druhá etapa včleňování území dnešního Kazachstánu do ruského impéria probíhala od 50. let 18. až do začátku 19. století. Jejím podstatným rysem je potvrzování neboli „konfirmace“ chánského titulu ruským panovníkem. Ruská administrativa tak začala přímo zasahovat do kazašských mocenských struktur, ba možno říci přímo je instalovat. Prvním takto „konfirmovaným“ chánem byl 10. června 1749 v Orenburgu za účasti ruské administrativy a kazašské aristokracie syn Abulchaira Nuraly. Stalo se tak na základě výnosu panovnice Jelizavety (Alžběty) Petrovny z 13. dubna 1749. Tím byl likvidován tradiční způsob volby chánů na shromáždění kazašské aristokracie. Později se ukázalo, že i tento způsob zasahování ruské vlády do kazašských záležitostí není konečný, že cílem je naprostá likvidace kazašské samosprávy a její absolutní začlenění do politicko-administrativní struktury ruského impéria. Záminku pro realizaci této linie nabídla nová zahraničněpolitická skutečnost; na východokazašských hranicích se totiž objevil nebezpečný ruský konkurent – Čína.
Zájem vládnoucí mandžuské dynastie Čching o periferní území včetně Turkestánu byl dlouhodobý. Byl mimo jiné součástí širší strategie kontroly cizích etnik na půdě vlastního impéria, zejména Mongolů, a zajištění vnějších hranic (dohody s Ruskem na Dálném východě, později i v Turkestánu). Historické poučení vyplynulo z mnoha událostí: z expanzí Karakitanů, Činchischána a dalších vln, proto bylo cílem buď potenciálního odpůrce včlenit do svých struktur, nebo ho nemilosrdně potřít. To se stalo v Turkestánu Džungarům. Džungarsko a celý Kašgar i stepi v Sedmiříčí byly velmi přitažlivé, jednak jako pastviny pro kočovníky, jednak zde vedly důležité obchodní cesty. Oblast bylo třeba důkladně kontrolovat a nepřipustit, aby se mongolské kmeny znovu zkonsolidovaly. Proto došlo k reorganizaci jejich kmenů a pastvišť ve Vnitřním Mongolsku a k nekompromisnímu útoku na Džungarský chanát (zničen v letech 1758-1759).
Kazašští chánové Středního žusu si byli vědomi nebezpečí mocného východního souseda na straně jedné, na druhé straně v něm spatřovali možnost získat protiváhu proti ruskému impériu. Proto sultánové Ablaj a Abulfeiz vypravili koncem léta 1757 do Pekingu mírové poselství a následně přijali poddanství čínské říše.
Růst vlivu Číny vyvolal protiopatření na straně Ruska. To posílilo stávající pevnosti irtyšské linie o další oddíly a zahájilo stavbu nových opěrných bodů na pravém břehu Irtyše od Usť-Kamenogorsku směrem na JV a až po Kuzněck na levém břehu řeky Tomky (tzv. kolyvano kuzněcká linie). Dvojí poddanství chánů Středního žusu, jejich závazky vůči Číně jen uspíšily dozrávání koncepce na likvidaci chánské moci. Dělo se tak postupně, potvrzováním chánského titulu jen Rusku oddaných sultánů a naopak přehlížení sultánů málo loajálních, byť měli mezi kazašským obyvatelstvem velkou autoritu. Třetí, závěrečná etapa včleňování území dnešního Kazachstánu do ruského impéria probíhala od 20. do 50. let 19. století. Znamenala zrušení institutu chána a včleňování kazašského území do ruského administrativního a politického systému. Ve Středním žusu byl institut chána zrušen výnosem cara Alexandra I. v roce 1822, v Mladším žusu v roce 1824 a v Bukejevské ordě (též označovaná jako Bukejevský chanát nebo Vnitřní Orda, vznikla v roce 1801 po příchodu zhruba 5 000 rodin z území Mladšího žusu) roku 1845. Byla přijata řada právně-normativních aktů znamenajících rusifikaci administrativně-politického systému. Pro správu obyvatelstva severního, centrálního a východního Kazachstánu, který spadal pod správu Západosibiřského generálního gubernátorství, byly nejvýznamnější následující dokumenty:
© 2011-2016 Petr Kokaisl <kokaisl@pef.czu.cz>
Hospodářská a kulturní studia | Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze
http://www.hks.re | http://pef.czu.cz
Stránky o Střední Asii www.central-asia.su
free counters