Stránky o Střední Asii

www.central-asia.su

Střední Asie
Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán,
Turkmenistán, Uzbekistán

\"Střední

\"Střední
Prosíme Vás, podpořte projekt
Hřiště v Balchaši: http://cesty.in/hřiště


\"Střední

Kazachstán

⇒ Kazašská step: kolonizace, sovětizace
⇒ Zemědělská migrace v 18.-20. století
⇒ Přesídlenecká politika ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století
⇒ Kazašská antikoloniální vystoupení
⇒ Změny pasteveckého hospodaření ve 2. polovině 19. století

Kazašská antikoloniální vystoupení

Prakticky již od počátku kolonizace se vyskytovaly negativní reakce části kazašské populace na tento proces a toto období je protkáno řadou protikoloniálních vystoupení – povstání Jemeljana Pugačeva a Syryma Datuly koncem 18. století, dále hnutí sultána Karataje a Aryngazyho chána. Mimořádně významné bylo vystoupení chána Kenesaryho (1837-1847) jako reakce na zrušení institutu chánství, povstání v Mladším žusu v 60. a 70. letech jako reakce na reformy administrativy. Na druhé straně není ovšem možno opomenout, že kazašská aristokracie vytvořila pro kolonizaci prostor a už na počátku byl vstup do svazku poddanství s Ruskem dobrovolný, i když se odehrával za nepříznivých vnějších okolností a byl těmito okolnostmi vyvolán. I v dalším průběhu kolonizace byla kazašská strana vůči ruské administrativě poměrně vstřícná a v kolonizačním období se podílela na moci. Zároveň se objevily opoziční síly, které nesouhlas s kolonizací vyjadřovaly dokonce v otevřených vzpourách a povstáních za použití vojenské síly, byť jejich síla nebyla se silou kolonizátorů technicky a technologicky srovnatelná.
V politické oblasti kazašská území zcela ztratila v průběhu 19. století samostatnost a byla spravována od 20. a 30. let koloniální ruskou administrativou. Kazašská společnost těžce nesla ztrátu institutu chánství, jakož i omezování a zanikání dalších svých tradičních institucí. Ruské impérium začlenilo do svého státního teritoria kazašské území; půda, pro pastevce tak nezbytná, a nerostné zdroje se staly vlastnictvím ruského státu. Kazaši zůstali ve své zemi jen nájemci půdy.

Hnutí v Mladším žusu 1773–1776

V září roku 1773 začalo útokem na Budarinský fortpost pugačevské povstání. Jeho význam nebyl aktuální jen ve své době, ale podobně jako další ozbrojená vystoupení tvoří i dnes ideový arzenál kazašské identity a jako takový uplatňuje svůj význam i v současnosti.
Jemeljan Pugačev přijal jméno cara Petra III. a rozesílal po stepi „manifesty“, ve kterých Kazachům sliboval svobodu, zemi, právo „žít podle starých obyčejů a víry“. Mnoho Kazachů se touto výzvou nechalo strhnout a připojili se k němu. Následovaly útoky na ruské pevnosti podél celé rusko-kazašské hranice. V polovině října měli Kazaši v držení všechny pevnosti od Orenburgu po Gurjevo, v prosinci se dokonce objevili u Caricynu a Astrachaně. Ke konci roku kontrolovali stepi dolního toku Uralu a blokovali některé hraniční pevnosti. Když se k povstání připojila i část rodové aristokracie, chán Abylaj vstoupil do kontaktu s Pugačevem a povoloval svým poddaným útočit na ruskou linii. Značná část aristokracie Mladšího žusu rovněž podpořila povstání, zejména sultán Dosady a jeho syn Sedaly.
Úspěšné útoky pokračovaly i v první polovině následujícího roku, avšak odchod armády Pugačeva ke Kazani zkomplikoval postavení povstalců Mladšího i Středního žusu. V létě 1774 se konalo shromáždění vůdců povstání v Torgaji. Pugačev byl mezitím u Caricynu ruskými vojsky poražen. Kazaši však pokračovali v nájezdech na ruská sídla, kde vypukl hlad. Ruská vojska se rozhodla za podpory chána Nuraly proniknout do kazašské stepi. V odporu vynikl zvláště rod Bajbaktů na Edilu vedený Syrymem Datuly. Soustředěním početných sil se však Rusům podařilo vytlačit kazašské povstalce za Jaik (Ural) dále do stepi. Když v únoru 1776 přešel i sultán Dosaly na stranu Rusů, povstání postupně utichalo.

Hnutí sultána Karataje a Aryngazyho chána za obnovu chanátu

Po porážce Syryma Datuly a jeho smrti v roce 1803 nepokoje dále pokračovaly. Chánská rada, kterou Syryma založil, přerušila svoji činnost a vládcem se stal v roce 1797 s požehnáním Rusů stařičký Ajčuak. Skupina sultánů s touto „volbou“ nebyla spokojena, podporovali druhého syna chána Nuraly – sultána Karataje, který za života otce vládl v kmenu Bajuly. Karataj se nespokojil se stávající situací a organizoval v Mladším žusu své stoupence. Když starého Ajčuaka vystřídal jeho syn Žantore, vyvolala „volba“ otevřenou vzpouru. Sjezd staršinů (1806) volbu neuznal a na chánský stolec zvolil Karataje. V otevřeném boji se Žantore, podporován koloniální administrativou, stáhl k pohraniční linii. Karataj se svými stoupenci nechal Žantoreho zabít (1809), což vedlo k odklonu části jeho spolubojovníků. Karataj napadal ruské obchodní karavany směřující do Střední Asie, ale ruské trestní výpravy na podporu Žantoreho donutily povstalce stáhnout se do Chivy. Karataj odpor neustál, koloniální administrativa ho však přesto nakonec jmenovala (po zrušení institutu chána) roku 1824 sultánem – vládcem západní části Ordy, aby svojí autoritou řešil rozpory místních rodů.
Vnitřní politická situace v kazašských žusech byla nadále velmi složitá. Vedle oficiálního, koloniálními úřady potvrzeného chána se často objevovala osobnost s neformální autoritou, která měla ambice obnovit nezávislý chanát. Takovou osobností byl na prvém místě Aryngazy chán. Patřil mezi ty sultány, jejichž předkové byli politicky v opozici vůči vládnoucí kazašské hierarchii, nepřijali totiž akt poddanství vůči Rusku. Jeho otec Abulgazi byl chánem syrdarjinských Kazachů a on i děd Kajil byli v opozici vůči Abulchairovi, který navázal s Rusy těsné kontakty. Aryngazy byl jediným kazašským chánem uznávaným ze strany bucharského emíra, který ho nazval „emir al muslemin“ (vládce pravověrných), a měl úzké vztahy s aristokracií ve Starším žusu. Zejména mezi lety 1816–1819 měl i v Mladším žusu velký vliv a mnozí stařešinové kmenů Bajuly, Alinuly a Žetyru žádali o jeho potvrzení chánem.

Povstání proti zrušení institutu chána

Zrušení institutu chána, a tím vlastně i tradiční mocenské kazašské struktury, které znamenalo užší připojení kazašského území k ruské „děržavě“, bylo přijato části kazašské aristokracie s odporem, který se stupňoval až k ozbrojeným střetům. V čele odboje stáli sultáni, kteří změny zakotvené v takových dokumentech, jako byl Ustav o sibirskich Kirgizach, nebyli ochotni přijmout. Nejdříve o svém postoji informovali ruskou koloniální správu. Z těchto odbojných sultánů byl nejvýznamnější potomek sultána Kasyma, Kasym Abylajchanov, syn chána Abylaje, který se 25. června 1825 obrátil na vládu s dopisem: „Já společně se svými sultány a ordinancí1 žádám velkého vládce, abychom mohli žít, tak jako jsme žili za mého otce chána Abylaje, tj. podle našich vlastních obyčejů.“ Vyjadřuje nesouhlas se zřízením nových administrativních jednotek a odmítá se podílet na jejich práci. Syn Kasyma Abylajchanova Zaržán stál v čele následných živelných protikoloniálních vystoupení v Karkaralinském a Kokčetavském újezdě. Napadal auly sultánů a bejů věrných Rusku, obchodní karavany a strážní oddíly. V roce 1836 byl zabit v Taškentu kušbegim Kokandského chanátu. Sultán Gubajduly, syn Uali chána, navázal dokonce spojení s Čínou, za což byl ruskými oddíly zajat a poslán do vyhnanství do Berezovky.
Akmolinský „prikaz“ se stal oporou kolonizace, byla vybudována řada strážných bodů spojující Akmolu s pevnostmi Aktau a Ulytau na jihu žusu. Pracovat na nich byli nuceni i Kazaši, kterým byly navíc odnímány velké plochy pastvišť, což vedlo k nespokojeným náladám i mezi samými kočovníky. Právě tady proto Kenesary v roce 1837 soustředil nespokojence z tohoto kraje, ke kterým se později přidávali další.
Zřizování koloniálních administrativních středisek a nových ruských vojenských pevností zasahovala kazašská pastviště a omezovala kočování. Proti stavbě nových pevností v Kokčetav a v Akmole protestoval v řadě dopisů sultán Kenesary.
Z rozhodnutí Západosibiřské správy byly sestaveny ozbrojené oddíly, které měly být v každém kraji a měly podobná povstání v zárodku potlačovat. Tyto oddíly útočily na „podezřelé“ auly, dokonce i na celé rody, docházelo k zajímání Kazachů a dokonce i ke značným ztrátám na životech. V roce 1838 jeden takový oddíl o síle 500 mužů zaútočil na auly kuandykského rodu kočujícího na řece Torgaj. Bylo zabito 400 lidí a 100 odvedeno do zajetí. Další oddíl zaútočil na auly Kenesaryho, zabil 25 mužů a 29 žen a 80 lidí vzal do zajetí. Do stepi byli vysláni i „ideologičtí pracovníci“, například představitelé sultánských rodů spolupracujících s Rusy a dokonce i mullové, kteří měli hrozit povstalcům božími tresty. 7. srpna 1838 povstalci zaútočili na pevnost Akmolinsk. Srážky mezi povstalci a ruskými oddíly (podporovanými některými sultány) dosáhly velkých rozměrů a na obou stranách došlo ke značným zrátám na životech.
V zimě 1838 se povstalci přemístili do východní části Orenburgského vědomstva k řekám Torgaj a Irgyz na pomezí Středního a Mladšího žusu. K povstalcům se přidaly některé kmeny Mladšího žusu (Šekty, Tama, Šomekej, Taby) pod vedením batyra Žolamana Tlenšyuly. V září 1841 někteří představitelé rodů Mladšího a Středního žusu prohlásili Kenesaryho chánem. Cílem bylo obnovit samostatný, nezávislý chanát. Kenesary vzápětí zahájil expanzi na jih a angažoval se ve válce mezi Chivou a Kokandem, při které obsadil největší kokandskou pevnost Suzak na jihu dnešního Kazachstánu. Ruská administrativa proti němu vypravila velmi početné vojsko, kterému se Kenesary úspěšně vyhnul. Naopak 21. června 1844 uštědřil oddílům Ahmeda Žantorina drtivou porážku a zaútočil v orenburgské linii na auly sultánů Mladšího džusu, kteří bojovali na straně Rusů, a v jekatěrinburgské stanici dokonce získal zbraně kozáků. Přes tyto úspěchy se Kenesary dostal do obtíží – válkou se zhoršila hospodářská situace, navíc bojoval na dvou liniích, na severu s Rusy a na jihu musel čelit nájezdům kokandských a chivských chánů. Proto přistoupil na vyjednávání s Rusy a žádal, aby v ohraničené oblasti od Aktau po řeku Ural nebyly organizovány „divany“ a aby ustaly trestní výpravy proti povstalcům. Neodmítal tedy novou administrativu na celém území, jako tomu bylo dosud.
Ruská vláda tyto návrhy počátkem roku 1845 odmítla (je znám výrok Mikuláše (Nikolaje) I.: „V říši dva cary nepotřebujeme.“). Naopak uprostřed Kenesaryho kočovišť na řece Torgaji a Irgizu postavila nové pevnosti. Kenesary se obrátil na sousední chanáty a Starší žus se žádostí o přidělení kočovišť. Dostal se přitom do konfliktu s Kokandským chanátem, protože obsadil na jihu pevnosti, kam sice ruská moc nesahala, ale která ovládal Kokand: Suzak, Žulek, Žanakorgan. Za podpory Buchary byl kokandskými vojsky vytlačen a se svými stoupenci ustoupil k jezeru Balchaš a k řece Ille. Odtud byl vyhnán vojskem majora Vyšněvského k pohoří Alatau. (Ve Starším žusu v této době rovněž sílil vliv Ruska, administrativa udělovala loajálním sultánům vysoké vojenské hodnosti a tituly.) Po úspěšném obsazení kokandské pevnosti Mrke poblíž Aulijeaty (Taraz) plánoval odchod k Pišpeku, ovšem narazil na nesouhlas kyrgyzských manapů. Spojené kyrgyzské, kokandské a ruské oddíly Kenesaryho stoupence rozdrtily. Kyrgyzští manapové poslali na několika vozech hlavy zabitých povstalců kokandskému chánovi a ty pak byly vystaveny na bazaru v Taškentu.
Příčiny mnoha povstaleckých událostí je třeba hledat jednak v zabírání kazašských kočovišť ve prospěch staveb opevnění a půdy pro kolonisty, v dalších regionech pak v zabavování tisíců velbloudů ruskými úředníky pro potřeby obchodních karavan. Odhánění stád velbloudů bylo příčinou povstání batyra Jeseta v oblasti Aralského jezera v letech 1855–1858. Čísla ukazují, že počet ukořistěných kusů byl veliký a Kazaši za ně žádnou náhradu nedostali. V roce 1847 zde bylo Kazachům zabráno 3 500 velbloudů, v roce 1853 již 8 325 velbloudů, v roce 1854 pak 6 194 těchto zvířat.

Antikoloniální vystoupení ve 2. polovině 19. století

Povstání v Mladším žusu

Pro uskutečnění reforem v letech 1867–1868 byly zřízeny komise, které prováděly evidenci kazašských hospodářství, volby aulních staršinů a představitelů volostí, organizovaly auly jako administrativní jednotky a vybíraly podle nových norem daně.
Už při přípravě nových ustanovení byly kazašské auly znepokojeny přípravou nových norem. Očekávaly se vyšší daně, omezení samosprávy, omezení v náboženském životě. Nová ustanovení však očekávání často předčila. Proto komise, které vyrazily do stepi koncem roku 1868, se setkávaly s nevolí obyvatelstva, například v Gurjevském újezdě byla komise napadena ozbrojenými rybáři-žataky (lidé, kteří nechovali dobytek, většinou nejchudší vrstva společnosti). Koncem prosince byly komise přechodně odvolány. V lednu 1869 už komise doprovázely kozácké oddíly, zároveň byly posíleny ve všech pevnostech vojenské oddíly. I tentokrát se na mnohých místech octly v léčce ozbrojených Kazachů a byly nuceny odejít.
Na jaře tento živelný odpor přerostl v ozbrojené povstání. V jeho čele stáli sultáni Changali Aryktanuly, Daut Asauly, Azbergen Munajtpasuly, Ykylas Dosuly a Seil Turkebajuly. Povstalce podpořil chivský chán a v případě většího konfliktu s Ruskem přislíbilo pomoc Turecko. V dubnu se k povstání připojily téměř všechny rody Mladšího žusu. Kazašské oddíly narušily spojení mezi stepními ruskými pevnostmi a administrativními centry, ničily poštovní stanice, narušily obchodní spojení Ruska se středoasijskými chanáty. V květnu zahájila koloniální vojska neúspěšný útok pětitisícovou armádou, který byl opakován v červnu s desetitisícovými ozbrojenými oddíly. Vzpurné Kazachy porazila vojska v rajonu řeky Uila v červenci 1860. Skupina 57 000 Kazachů v čele se sultánem Changalim Arystanulim odkočovala na území Chivy, aby se vyhnula kruté odplatě. Kazaši museli zaplatit kontribuce ve výši 1 rublu z hospodářství a k tomu navíc celkem 143 tisíc rublů jako kompenzaci kozákům. Byl zkonfiskován veškerý skot, který Rusům padl při útěku Kazachů do rukou.
Poslední velké protikoloniální povstání proběhlo na poloostrově Mangyšlak (Mankystau) v roce 1870 v kmeni Adaj. Až v tomto roce mělo být na Mangyšlaku zaváděno „Vremennoje položenije“, nová koloniální správa, kterou Adajové nechtěli přijmout.
Rok předtím, v době probíhajícího povstání v Mladším žusu, Rusové postavili pevnost na dolním toku Žemu, kde měli Adajové svá letní kočoviště. Druhého února 1870 byl Mankystau administrativně odtržen od Orenburgské generální gubernie a podřízen veliteli kavkazských vojsk. Kočoviště kmene Adaj tak byla obklopena ruskými vojsky a bylo mu znemožněno kočovat na území Uralské oblasti, kde měli letní pastviny. To se stalo důvodem k otevřenému střetu, po němž byli kozáci přinuceni se stáhnout. Administrativa kromě toho žádala dodatečné zpětné daně ve značné výši, a to 8 rublů za hospodářství. Splatit takovou částku bylo obtížné i pro větší hospodářskou jednotku. Kmenoví bejové odmítli komisi podepsat souhlas s reformami. K povstalcům se připojila většina aulů, také rybáři, dělníci i Kazaši pracující jako námezdní dělníci ve stanicích patřících k Alexandrovskému fortu. Od 3. dubna Kazaši obléhali pevnost Alexandrovský fort, ale dobýt ji se jim nepodařilo a raději odkočovali na jih na Usť-jurt. Velitel Kutajsov je celé léto krutě pronásledoval, zabíral jejich dobytek a veškerý majetek. Opakovaným trestním výpravám veleli Sarancev a zvlášť krutě si počínající Bajkov. Útočil na bezbranné auly, kde zahynulo mnoho jejich obyvatel, a napadal i obchodní karavany. Jeho činy vzbudily nevoli v samotném Rusku. Bajkov byl postaven před soud a poslán za trest do Tobolska.
Po porážce odkočovalo 3 000 Kazachů na území Chivského chanátu a ti, kteří zůstali, museli zaplatit kontribuci ve výši 600 000 rublů.

Povstání na Mankystau v roce 1873

Když se Rusové připravovali k útoku na Chivu, potřebovali velké množství velbloudů, které rekvírovali Kazachům. To vyvolalo bouři nespokojenosti a nový útok na Alexandrovský fort. Armáda generála Skobeleva při cestě na Chivu kazašské oddíly rozdrtila. Po pádu Chivy se spojily oddíly Dosana Tažiuly a Alga Žalmagambetuly a ze stepi napadaly ruská vojska. V roce 1874 byl Dosan zajat a ve vězení Alexandrovské pevnosti za dva roky zemřel. Alga Žalmagambetuly byl odsouzen na deset let nucených prací, Tleubergen Orakuly odsouzen k smrti, ostatní povstalci odesláni do vyhnanství na Sibiř.
Porážka Kazachů v povstání byla dána jejich špatnou výzbrojí i nedostatečným hospodářským zázemím. Protikoloniální hnutí 60. a 70. let ale výrazně posílilo sebevědomí Kazachů a promítlo se jako stimul při formování nacionálního hnutí počátkem 20. století.

⇒ Kazašská step: kolonizace, sovětizace
⇒ Zemědělská migrace v 18.-20. století
⇒ Přesídlenecká politika ve 2. polovině 19. a na počátku 20. století
⇒ Kazašská antikoloniální vystoupení
⇒ Změny pasteveckého hospodaření ve 2. polovině 19. století

Poznámky


Petr KOKAISL, Jan PARGAČ a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán.Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. ISBN 978-80-7308-167-6
1 Ordinanc, ordonanc – z původního německého slova Ordonnanz a fr. ordonannce. V ruském prostředí označení znamenalo důstojnického sluhu. Jinak se též jednalo o vojenského posla, sluhu, nebo vojenský předpis.

© 2011-2016 Petr Kokaisl <kokaisl@pef.czu.cz>
Hospodářská a kulturní studia | Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze
http://www.hks.re | http://pef.czu.cz
Stránky o Střední Asii www.central-asia.su
free counters