Stránky o Střední Asii

www.central-asia.su

Střední Asie
Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán,
Turkmenistán, Uzbekistán

\"Střední

\"Střední
Prosíme Vás, podpořte projekt
Hřiště v Balchaši: http://cesty.in/hřiště


\"Střední

Střední Asie

⇒ Vymezení oblasti a klimaticko-geografická charakteristika
⇒ Politické uspořádání do 19. století
⇒ Politické uspořádání v 19. století – ruské impérium
⇒ Zemědělská kolonizace Turkestánu

Politické uspořádání v 19. století – ruské impérium

Území Turkestánu tehdy zahrnovalo oblast o rozloze 1,5 mil. km2, která hra-ničila s Čínou, Afghánistánem a Persií. Na jihu byl Turkestán oddělen od Indie těžce přístupnými průsmyky Vachánského koridoru a na západě umož-ňovalo Kaspické moře styky s Kavkazem a zakavkazskými státy. Na severo-západě hraničil s rozlehlou oblastí stepí Kirgizie (dnešní Kazachstán) pokračující k území Baškirie a dále na území volžských Tatarů.
Začlenění středoasijských oblastí do ruského impéria probíhalo na někte-rých místech velmi jednoduchým způsobem, protože někdy místní vládci sa-mi požádali o ruskou ochranu. Na jiných místech docházelo naopak ke krvavým střetům.
Ani výklad těchto historických událostí není zcela jednoznačný. Zatímco v hlavním městě Kyrgyzstánu Biškeku je dodnes památník výročí „dobrovol-ného vstupu Kyrgyzů do ruského impéria“, v Turkmenistánu či Uzbekistánu je tato událost oficiální historií hodnocena velice špatně.


Středoasjiské státy a říše (r. 1500)
Zdroj: Š. T. Šaripov (doplněno)


Střední Asie na jedné straně oddělovala hospodářsky i kulturně velice vyspělé státy (Čínu a Indii), na druhé straně sloužila jako spojnice mezi oblastmi s odlišnými kulturami, protože tudy vedly karavanní cesty. Přes veškeré snahy o ovládnutí tohoto území si středoasijský prostor uchovává až do 19. století svoji svébytnost.
Výrazný zájem Ruska o oblast Střední Asie v 19. století musel nutně narazit na nelibost další imperialistické velmoci – Velké Británie, která zde velice ostražitě hájila své zájmy. Teprve postupem času došlo ke zmírnění projevů soupeření obou států a mohly být politicky vytýčeny nové hranice.


Tři středoasijské chanáty (r. 1842)
Zdroj: Š. T. Šaripov (doplněno)



Středoasjiské státy a říše (r. 1870)1
Zdroj: Š. T. Šaripov (doplněno)



Ruské protektoráty Buchara a Chiva – r. 1900
Zdroj: Š. T. Šaripov (doplněno)


Podle jednoho hodnocení (Russkaja istorija [online]. Mysli o Rossii, 2006 [cit. 18. 9. 2006]. Dostupný z: www.russia-talk.com) byly na území Střední Asie muslimské státy – Chiva, Buchara, Kokand –, které mezi sebou i unvitř neustále bojovaly, a z tohoto důvodu byla jižní hranice Sibiře vystavena nebezpečí, že bude napadena. Například v roce 1865 ruská vojska obsadila Taškent, ale místnímu obyvatelstvu zůstala zachována plná náboženská svoboda. Po dlouhé době ustavičných válek si mohlo obyvatelstvo konečně svobodně oddechnout. V roce 1868 obsadila ruská vojska Samarkand (město Buchara obsazeno nebylo, s emírem byla uzavřena smlouva. Význam Samarkandu se projevil i v době po VŘSR – stal se prvním hlavním městem Uzbecké SSR, v roce 1930 se stal hlavním městem Taškent) a v roce 1873 se stal dobrovolně součástí Ruska Chivský chanát.
Pro ruské osídlence byla Střední Asie z celé řady důvodů zcela oprávněně velice exotickou oblastí. Středoasijské klimatické podmínky, které jsou v zimě podobné drsným zimám ve Skandinávii a v létě se naopak podobají podmínkám v Libyjské poušti, hrály velmi významnou roli při osídlování Střední Asie evropskými imigranty, kteří o tuto oblast velký zájem nejevili. Dokonce i v době po 2. světové válce, během které emigrovalo z evropské části SSSR do Střední Asie kolem 3 miliónů obyvatel z Ukrajiny, Běloruska, Lotyšska, Estonska a Leningradu, se naprostá většina vracela zpět do původních domovů, a tuto masovou migraci proto můžeme označit jako dočasnou.
Zvýšený zájem Ruska o středoasijskou oblast v 19. století přičítá Lobanoff-Rostovsky jeho nepříznivé situaci a tím i potřebě zvýšit svoji prestiž po krymské válce a berlínském kongresu. Příchod Rusů do této části Asie, spojený s ekonomickým a politickým vlivem, je tedy až záležitostí 2. pol. 19. století, kdy zároveň šlo o snahu vytvořit protiváhu anglickým úspěchům v Afghánistánu.
Zájem Ruska o středoasijskou oblast je dobře patrný ze záznamů o diplomatických misích. První oficiální styky mezi Ruskem a Střední Asií klade Lobanoff-Rostovsky do druhé poloviny 17. století, kdy moskevské poselstvo na své cestě do Dillí navštívilo v roce 1675 Bucharu.
Dobré vztahy s Bucharou jako centrem obchodu v celé Střední Asii umožňovaly přístup na čínské, indické i afghánské trhy. Z tohoto důvodu byli později vojenští gubernátoři v Orenburgu vybaveni širokými pravomocemi, které zahrnovaly i možnost vést samostatná jednání s představiteli středoasijských chanátů.
V oblastech začleněných do ruského impéria byla zřízena Turkestánská generální gubernie, která zahrnovala Zakaspickou , Ferganskou , Syrdarjinskou , Samarkandskou a Semirečenskou oblast a ruský Pamír.
Prvním generálním gubernátorem2 se stává Konstantin Petrovič von Kaufman, zastánce rázného kurzu ruské politiky ve Střední Asii. Jeho postup obyvatelstvo Střední Asie nevnímalo negativně – lidé naopak v gubernátorovi viděli osobu s velikou autoritou a Kaufmanovi dali pro jeho ráznost, s kterou dokázal vnutit svoji vůli bucharskému emíru i kokandskému a chivskému chánovi, přízvisko Jarym-paša (poloviční car). Obyvatelstvo přijímalo s povděkem i snížení daní.
Především na území dnešního Kazachstánu vznikla v roce 1868 Orenburgská generální gubernie (s Uralskou a Turgajskou oblastí) a Západosibiřská generální gubernie (zahrnující Akmolinskou a Semipalatinskou oblast).
V sedmdesátých letech 19. století dochází k vojenskému obsazení Střední Asie, v roce 1876 je Kokandský chanát začleněn do Ferganské oblasti. Buchara a Chiva si jako centra celého Turkestánu ještě uchovávají určitý stupeň autonomie pod ruským protektorátem.
V letech 1880–1884 bylo získáno území na východ od Kaspického moře (v roce 1881 je dobyt Merv) a tímto způsobem byla celá Střední Asie postupně přičleněna k Rusku. Ruské hranice se (k velké nespokojenosti Anglie) velice přiblížily Indii – mezi Ruskem a Indií (Dnešní Pákistán. Pruh afghánského území je tzv. Vachánský koridor, jehož přesné hranice byly stanoveny až na základě rusko-britské dohody v roce 1895) se nyní nacházel pouze úzký pruh afghánského území.
V čele ruských vojsk, která prováděla vojenské operace ve Střední Asii, stál pozdější vojenský gubernátor Ferganské oblasti generál Michail Dimitrijevič Skobelev (1843–1882), který se vyznamenal i v rusko-turecké válce (1877–1878). V oblasti Kokandského chanátu vedl vojenské operace Michail Grigorjevič Čerňajev (1828–1898) – v období let 1864–1865 dobývá města Aulije-Ata, Čemkent, Taškent.
Teprve poté, co se ruským ministrem zahraničí stává Nikolaj Karlovič Girs (28. 3. 1882), se tempo začleňování Střední Asie do ruského impéria zmírňuje. (Kaufman umírá na mrtvici začátkem května roku 1882.)
Roku 1886 dochází k připojení nově získaných středoasijských území k Turkestánskému generálnímu gubernátor¬ství a vzniká Turkestánský kraj s hlavním městem Taškentem.
V roce 1887 už byla téměř celá oblast Střední Asie součástí Ruska, včetně vymezení nových hranic (v letech 1885–1887 byla oficiálně stanovena rusko-afghánská hranice na řece Amudarje). Zakončení procesu vytváření stabilních hranic je možné datovat do roku 1895, kdy tzv. „Pamírským rozhraničením“ na základě rusko-anglické dohody došlo k vytvoření hranic mezi Bucharským emirátem a Afghánistánem na řece Amudarji-Pjandži.
V roce 1896 se Buchara a Chiva staly součástí ruského celního systému, čímž ztratily i možnost rozhodovat o svém zahraničním obchodu.
Spravovat rozsáhlé středoasijské oblasti však nebylo jednoduché - rozloha některých středoasijských újezdů byla větší než rozloha celých gubernií v evropské části Ruska. Představitelé menších správních jednotek (újezdů) navíc obstarávali kromě administrativních záležitostí i záležitosti soudní a policejní a jako pomocníky měli většinou jen své dva zástupce (prvním byl Rus, druhým někdo z místních) a písaře. Špatné podmínky ruských úředníků, kteří byli do Střední Asie posíláni často z trestu, neznalost ruských zákonů u místních muslimských představitelů nižších jednotek - soudních (kaziů a bijů), starostů měst (kurbašů), starostů kišlaků a aulů, to vše bylo živnou půdou pro korupci, která na mnoha místech dosahovala obrovských rozměrů.

⇒ Vymezení oblasti a klimaticko-geografická charakteristika
⇒ Politické uspořádání do 19. století
⇒ Politické uspořádání v 19. století – ruské impérium
⇒ Zemědělská kolonizace Turkestánu

Poznámky


Petr KOKAISL, Jan PARGAČ a kol. Lidé z hor a lidé z pouští: Tádžikistán a Turkmenistán.Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. ISBN 978-80-7308-167-6
1Samarkand byl Rusy sice dobyt již v roce 1868, ale formálně byl přičleněn až v roce 1872.
2Generální gubernie byly administrativní jednotkou v carském Rusku v letech 1775–1917. Generální gubernie byla tvořena jednou, nebo i více guberniemi (ne všechny gubernie spadaly pod některé generální gubernátorství – tyto jednotky byly vytvářeny především v okrajových částech Ruska). Generální gubernátor disponoval velmi rozsáhlými pravomocemi (někdy se hovořilo i o vojenské diktatuře).

© 2011-2019 Petr Kokaisl <kokaisl@pef.czu.cz>
Hospodářská a kulturní studia | Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze
http://www.hks.re | http://pef.czu.cz
Stránky o Střední Asii www.central-asia.su
free counters